Není pochyb o tom, že je jen velmi málo oblastí v současném přetechnizovaném světě, kam ještě nepronikly alespoň z části počítače. Díky tomu také v nedaleké budoucnosti zaniknou mnohá z dnešních běžných řemesel. Lidé jsou nahrazováni technologiemi, algoritmus kam se podíváme. Podle algoritmů vaříme kávu, objednáváme u okénka v KFC, pereme, myjeme… Jako aktivní muzikant jsem si položil otázku, jak to bude s námi v příštích pár letech. Bude ještě za pár let pravdivé rčení „Co Čech, to muzikant“ nebo už to bude jen „Co člověk, to chodící nemyslící algoritmus“?
Má pojem algoritmus v hudbě své
místo? Má něco společného hudba s algoritmem a matematikou? Vždy jsem se
považoval za velmi špatného matematika, o logickém myšlení nemluvě. Jako
muzikant přesto vnímám strukturu a řád při tvorbě a reprodukci hudebních děl
jako naprostou samozřejmost. Pokud by byla hudba bez systému, nebyla by to píseň,
ale jen shluk náhodných zvuků. Teprve jasná pravidla, struktura (sloka,
mezihra, refrén…) dělají hudební dílo hudebním dílem. Je to tedy také určitý
algoritmus.
Každý muzikant musí přirozeně umět
počítat. Když ne nahlas, tak určitě v duchu, a možná i tak
automaticky, že už to často ani nevnímá. Například při sóle umí podvědomě
napočítat 8 či 16 taktů a vnímat lehké a těžké doby, které se
v nich vyskytují. Jen tak se melodie i improvizujícího muzikanta
hezkým obloukem uzavře a vrátí a nevypadá tak jako něco, co neskončí, ale
prostě jen přestane.
Aby byl stroj (PC, robot) schopen
podobných interpretačních schopností, musel by pracovat s chybami a odchylkami.
Žádný muzikant se při interpretaci skladeb nedrží jen striktně notového zápisu
(zdrojového kódu). I když je přesně zadána délka tónu (proměnná), například „zahraj
čtvrťovou notu“, v každém zvoleném tempu je tato doba rozdílná. I když je notovým
zápisem přesně zadána výška tónu, kromě elektronických hudebních nástrojů, kde
je tón generován pomocí čipů, celý orchestr nikdy nezahraje komorní A přesně v uvedené
frekvenci 440 Hz. I když je předepsána repetice (cyklus), mnoho muzikantů ji
jednoduše vynechá, jiný zase přidá. Právě z tohoto důvodu je hudba tak
zajímavá, bohatá a barevná. Každý muzikant, i když dostane přesně stejný notový
zápis (zdrojový kód), přednese skladbu osobitě a jedinečně. Díky tomu zatím zní
interpretace počítačem ve srovnání s živým přednesem často spíše komicky.
Lze již sice naprogramovat reprodukci hudby tak, aby některé tóny byly záměrně
chybně interpretovány (práce s chybou), ale v tu chvíli se již opět
nejedná o náhodné odchylky (i tyto náhodné odchylky je nutné generovat dodaným
algoritmem). Podobně je to u zesílení, dynamiky atd.
Pokusy o interpretaci stroji jsou
zaznamenány již od pradávna:
- Hrací strojky a algoritmy
- Děrné štítky určují, který tón, a v jaké délce má být zahrán
- Moderní programovací jazyky, jako např. Turbo BASIC, obsahují dokonce speciální instrukce pro programování hudby
Algoritmus je konečný soubor pravidel
(instrukcí, příkazů), jež dávají návod k vyřešení určité třídy úloh, které
mají tyto vlastnosti:
• Rezultativnost, tj. po konečném počtu kroků (krokem rozumíme
provedení daného pravidla) dospět od libovolných přípustných vstupních hodnot
(pokud existují) k výstupním hodnotám.
• Determinovanost, tj. každé pravidlo musí být formulováno tak, aby
v každé fázi postupu byly jednoznačně a přesně definovány operace, které
mají následovat.
• Efektivnost, tj. všechny operace zahrnuté do daného algoritmu musí
být proveditelné v konečném časovém intervalu.
• Hromadnost, tj. algoritmus se dá použít na celou třídu úloh téhož
typu. (Bc. Judita
Piknerová, 2009)
Jak ale vypadají pravidla, postupy (algoritmy)
a jejich interpretace v hudbě? Ukážeme si některé z nich na příkladech:
- Rozložení celých tónů a půltónů ve stupnici
- Předznamenání a tónina
- Kadence (tónika, subdominanta, dominanta)
- Strukturu harmonických pochodů
- Tempo
Tento příklad je pro
přehlednost značně zjednodušený. Pokud bychom chtěli algoritmus, který bude
vždy správně a jednoznačně interpretován, museli bychom upřesnit veškeré
existující, dokonce i neexistující, ale možné, stupnice.
ad3) Kadence jsou akordy tvořené vždy
na prvním (C dur), čtvrtém (F dur) a pátém (G dur) stupni dané tóniny, tedy dle
jasně zadaného algoritmu. Podobně jako u předznamenání je ale nutné pomocí
proměnné upřesnit o jakou stupnici se jedná. Pokud jste někdy hráli na kytaru
Dajánu, pak vězte, že ta čtyři „kila“, která jste k tomu použili (byť
v jiném pořadí), byly právě ty akordy, o kterých tu teď byla řeč (doc. RNDr. Mirko Rokyta, 2015).
ad4) Struktura harmonických
postupů. Zde již panuje naprostá nejednoznačnost. Jednak záleží na hudebním
cítění každého interpreta (na rozdíl od stroje, který na základě zadaného
algoritmu a hraných tónů generuje harmonický podklad), ale také dle zvyklostí
jednotlivých regionů. Jinak doprovodí píseň dudák z Chodska a naprosto
odlišně hráč na cimbál z Moravy. Také ji jinak doprovodí hráč vyznávající vážnou
hudbu a jinak jazzman.
Navíc
pokud by byla hudební tvorba svázána algoritmy, nikdy by nevznikly písničky
například skupiny Beatles, kteří o nějakých pravidlech v hudbě neměli
zpočátku sebemenší tušení. Jen tím, že nebyli těmito pravidly svázáni a řídili
se citem, vznikly tyto nesmrtelné písně.
ad5) Tempo. Zde už nelze o
jednoznačném algoritmu ani uvažovat. I předepsané tempo si každý hráč
upraví dle svého. Dle svého cítění, ale i dle svých schopností. Živá
interpretace se také může stát terčem obdivu a uznání, což u interpretace
pomocí jakéhokoli zařízení zřejmě nepřipadá v úvahu. S tím souvisí i
sociální stránka setkání a sdílení společného hudebního zážitku.
V přeneseném
slova smyslu můžeme hovořit o notovém zápisu jako o softwaru s otevřeným zdrojovým
kódem, kdy každý interpret (uživatel) může být do jisté míry také
programátorem, který si zdrojový kód upraví ke své spokojenosti a o skladateli
(programátorovi), který se musí alespoň okrajově základními pravidly a postupy
(algoritmy) řídit. Jednoznačných příkazů
je ale v hudbě naštěstí jen velmi málo. Z velké části se jedná o algoritmy
nejednoznačné. Domnívám se tedy, že se jedná o tzv. fuzzy algoritmy.
Prakticky
veškerá hra na hudební nástroj je zatížená neurčitostí. V případě zadání
výšky tónů je navíc rozdíl i mezi nástroji.
Příklady nejednoznačných, fuzzy příkazů
- zahraj tón a silně, slabě, staccato, jako odtah,
- hraj rychle, mírně rychle, široce, zpěvně, klidně,
- zesiluj, zeslabuj,
- ještě více zpomal,
- vhodně prodluž tón h.
Děje tohoto světa jsou výsledkem tří faktorů - přirozenosti, lidské vůle a náhody.
Avicenna
Žádné komentáře:
Okomentovat