Učím
na základní škole, na základní umělecké škole, odpoledne prodávám v krámku
a každý víkend někde někomu vyhrávám… O zážitky tedy opravdu není nouze. Jeden
byl však opravdu s přehledem nejsilnější. A to, manželky porod.
Vše
začalo na Silvestra roku 2006. Řekl jsem si, dům jsem postavil, strom zasadil,
tak teď ještě toho syna. Teď bych s dovolením detaily raději vynechal a
skočil až o 14 dní dále.
Do
zimního rána mě probudil manželky jásot. Připomínalo to přinejmenším vítězství
ve sportce, nebo výkřik jihoamerického televizního komentátora při vstřelení
gólu na fotbalovém utkání. Vyběhl jsem z postele a Lucka před sebou mávala
čímsi, co připomínalo teploměr. Rozespale jsem zamumlal: „Proč tady ječíš kvůli
horečce?“ Po nasazení brýlí bylo jasno. Diagnóza nebyla ani chřipka, ani jiná
zákeřná choroba. Na testeru zářily dvě čárky. Od té chvíle začala mohutná
příprava.
První úkol, co jsem pochopitelně musel jako budoucí táta
udělat, bylo sehnat velkou oranžovou tatru. Byl to sice nadlidský úkol, ale
podařilo se mi ji sehnat hned první den, což mě ujistilo o tom, že jsem na
roli otce dokonale připraven, a předurčilo, zda to bude kluk, nebo holka.
Pak už to vše vzalo pekelný spád. Při první návštěvě
ultrazvuku nám lékař při zhlédnutí naprosto nesmyslných, pohybujících se
černobílých stínů a šmouh oznámil, že je vše v pořádku. Při druhé návštěvě
už nám pan doktor nemusel říkat vůbec nic. I já jsem podle určitých znaků
okamžitě poznal, že mohu do prázdné kolonky vedle domu a stromu zapsat - „syn“.
Navíc při natočení z profilu jsem poznal i typicky rostlý „khásovský nos“,
což mě pochopitelně potěšilo a uklidnilo zároveň.
Devět
měsíců uplynulo jako voda a začala příprava poslední. Vzhledem k tomu, že
o sobě vím, jaký jsem zmatkař, vzal jsem přípravu vážně a hltal jsem všechny
dostupné informace, jak ohledně příprav před porodem, tak i samotného porodu.
Také s přihlédnutím k tomu, že otázku mé přítomnosti na porodním sále
za mě vyřešila manželka strohou větou: „Buď tam budeš se mnou, nebo Ti to
porodím doma,“ studoval jsem raději samotný porod i vizuálně s pomocí
serveru youtube.com. Nutno říci, že jsem po těch pár dnech mohl z fleku
zastávat funkci porodního asistenta, protože o porodu jsem věděl možná více než
kdejaký kvalifikovaný porodník. Díky nastudovaným materiálům jsem věděl, že
nejdůležitější, až to přijde, bude zachovat klid a chladnou hlavu. A to jsem
také 6. října v půl deváté ráno dodržel.
Lucka
mě poklepala na rameno a zašeptala: „Milane, mám nějaký divný tlaky, co
myslíš?“ Díky mému studiu jsem věděl, že pokud se kontrakce neobjevuje
v intervalech 5 minut a kratších, nebo neodtekla-li plodová voda, není
důvodu se vzrušovat, a odbyl jsem ji s odkazem na složení včerejší večeře.
Po hodině jsem byl vzbuzen podruhé, ale to už mně stačil pouhý pohled beze
slov. Nic neříkaje jsem naložil věci a vyrazili jsme směr Domažlická nemocnice.
Na příjmu jsem oznámil, že jdu asi rodit, což sestřičku při pohledu na moje zakulacené
bříško lehce rozhodilo.
Lucka,
jako správná holka ze vsi, byla rozhodnutá nepoužít žádné výdobytky moderní
doby, jako je pohupování na míči, teplá sprcha, teplá koupel nebo dokonce snad
epidurál.
Jenomže…
Po 8 hodinách pobytu v předporodní místnosti se Lucka koulela na míči,
v napuštěné vaně a na sebe měla puštěnou teplou sprchu. Každý stah jsem
prožíval stejně, jako kdyby byl můj. Vždy jsem se smál, když v televizi
dýchali nervózní tatínkové vedle rodících maminek. Ten den jsem každou
kontrakci prodýchal, jako kdybych právě proběhl cílem maratónského běhu, až
jsem se prodýchal k samotnému porodu.
První
můj problém nastal v okamžiku, když mě poslali převléci. Nevím, co tam do
té doby chodilo za tatínky, ale protože jsem v komínku nenašel kalhoty a
blůzku větší než „M“, začal jsem se vážně obávat, zda vůbec samotný porod
stihnu. Po pár neúspěšných pokusech jsem nasoukal tělo XXL do velikosti M a
vyrazil po chodbě na porodní sál. Vzhledem k velikosti prádla jsem po
chodbě běžel utažený v nemocničních kalhotách a blůzce jako bych imitoval tučňáka
těšícího se na svoji první koupel. Když jsem doklusal a vstoupil na sál,
v naprosto obepnutém a elastickém oblečku připomínaje Vlastimila Harapese,
vzbudil jsem lehký úsměv ve tvářích všech přítomných. To mně však v tu
chvíli pranic nevadilo, protože jsem po deseti hodinách viděl úsměv konečně i
ve tváři mojí Lucky. Paní doktorka mě požádala, abych se posadil u hlavy
manželky. Chtěl jsem… Bohužel se touha sdílet narození mého syna ukázala o
mnoho silnější než švy nemocničního oblečení, tak jsem raději postál.
V 16
hodin a 25 minut bylo hotovo. Držel jsem v náručí něco, co bylo děsně
zapatlané a strašně to křičelo. Nějak mi pořád nedocházelo, že je to můj syn,
můj Honzík.
Výchova
dnes, díky mým zaměstnáním, spočívá, nutno podotknout - zaplať Pánbůh, na
bedrech Lucky a já jsem doma od dělání a vymýšlení všelijakých skopičin, které
většinou končí nějakým tím menším úrazem a velkým křikem. Slíbil jsem si, že ho
samozřejmě nebudu nutit, aby stejně jako táta hrál na kytaru, či klavír, či
klávesy, a že se za nic na světě nebudu chovat, jako by byl zrovna on nejlepší,
nejchytřejší a nejkrásnější syn na celém světě.
No
a co říci na závěr? Snad jen to, že je dnes Honzíkovi téměř sedm let, má svoji
kytaru, klavír a klávesy a že dnes také s jistotou vím, že je zrovna on
to nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější dítě na celém světě a možná ještě
dále… 
Žádné komentáře:
Okomentovat