Miloslav Khas: Jsem učitel s papírem... A co dál?

Podobně jako mnoho dalších učitelů jsem byl nucen k doplnění vzdělání. Přiznávám, že jsem k tomu nepřistupoval úplně s nadšením a nic na tom nezměnilo ani dvouměsíční setrvání na jedné nejmenované katedře informatiky, kde byli tehdy vyučující přesvědčeni, že učebnice, skripta a tuny teorie jsou to jediné správné pro budoucího učitele...

Poslední dobou narážím velmi často na články a diskuze o tom, zda vůbec dokáží pedagogické fakulty připravit studenty na učitelskou profesi. Rozhodně nelze jednoduše tvrdit ta ANO, jiná NE. Vše je mnohem složitější. Jediné, co mohu s jistotou říct, je fakt, že záleží na kantorech, kteří tam učí, a na studentech, kteří se tam učí.

Hned v prvním ročníku, na první přednášce magisterského navazujícího studia na Pedagogické fakultě UK v Praze, jsem narazil na nepovinný předmět Vzdělávací technologie v práci učitele u dr. Brdičky. To se pro mě stalo naprosto zásadním. Najednou jsem zjistil, že jsou na vysokých školách i lidé, kteří vědí, že existují opravdové zděné školy, nejen ty ve skriptech, opravdoví žáci, nejen ti ve statistikách, a dokonce i opravdoví učitelé! Hned po první přednášce jsem zjistil, že je se mnou něco špatně. Krásně to vystihuje obrázek níže, který mě inspiroval k napsání tohoto, možná trochu nesouvislého článku.

rok 2012 - úplně se vidím...

Myslím, že obrázek hovoří za vše. Přesně takto jsem učil a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by to mohlo jít i jinak. Chtěl bych nyní poděkovat dr. Brdičkovi, doc. Černochové, doc. Fialové, dr. Neumajerovi a Mgr. Tocháčkovi z katedry informatiky PedF UK za jejich přístup ke studentům, ke vzdělávání a za to, že se snaží maximálně propojit akademickou půdu s tou školní.

Možná jste přemýšleli, proč jsem u předmětu Vzdělávací technologie v práci učitele označil tučně "nepovinný předmět" místo samotného předmětu. Ono to totiž přesně vystihuje přístup fakulty k předmětu, který v současné době považuji když ne za zásadní, tak zcela jistě za velmi důležitý pro každého budoucího i současného učitele. Právě díky tomuto předmětu jsem objevil něco, čemu se říká osobní vzdělávací prostředí, uvědomil si jeho důležitost a přínos, ale i nezbytnou potřebu sebevzdělávat se (tím spíš, pokud jste učitelem). O tom, že technologie jsou v současném vzdělávání všudypřítomné, není třeba diskutovat. Dokonce už se pracuje (mám potvrzené z MŠMT, že opravdu pracuje) na standardech digitálního vzdělávání. Tento předmět je jediný (pokud vím), který se zcela zabývá integrací informačních technologií do vzdělávání napříč předměty. Nejedná se o předmět, který má za cíl naučit studenty pracovat s počítačem. Snaží se studenty, budoucí učitele, seznámit s možnostmi a výhodami, které počítač (a informační technologie obecně) do vzdělávání přináší. V tom vidím jeho obrovský přínos a nejsem, ani s odstupem času, schopen pochopit, proč právě tento předmět je mezi nepovinnými (pokud si jej student zapíše, není nutné ani jeho dokončení). Oproti tomu stojí předmět, kde se to jen hemží všemožnými i nemožnými teoriemi vzdělávání, kde se jeho splnění rovná téměř státní závěrečné zkoušce, který je noční můrou studentů na katedře informatiky a který je naštěstí určený pouze pro nebohé studenty na této katedře. I mnoho dalších předmětů bylo ale naštěstí smysluplných a ukazují možnosti, jak lze vést výuku kreativně a konstruktivisticky.

Zmínil jsem pojem osobní vzdělávací prostředí. Právě díky dr. Brdičkovi (a zmíněnému nepovinnému předmětu Vzdělávací technologie v práci učitele) jsem se "vetřel" mezi PEPOUŠe. Najednou se na mě ze všech stran valilo tolik inspirace a nápadů, že jsem je nestačil ani vstřebávat. Proč o těchto možnostech vzdělávání v informální a neformální rovině ví jen málokdo?

Ne, nebudu zde odborně posuzovat a hodnotit kvality vysokých škol. To nechám raději na jiných, kteří se domnívají, že tak činit mohou. Vše, co jsem chtěl tímto článkem říci je, že vysoká škola může ukázat cestu. Záleží přitom na lidech, kteří nám ji ukazují, a na studentech, zda ji chtějí vidět. Nikdo už ale nemůže učitele po této cestě donekonečna vodit. Pokud chceme po žácích, aby se rádi a naplno celoživotně vzdělávali, mělo by totéž být u učitelů samozřejmostí.

V současné době naše Základní škola ve Staňkově spolupracuje s katedrou informatiky při PedF ZČU v Plzni. Tamní studenti si zatím možná ještě v plné síle neuvědomují, co pro ně znamená přítomnost Lucie Rohlíkové. Také ona je tím, kdo ukazuje studentům možnou cestu. Jistě to (podobně jako tomu bylo u mě) ocení, až se ocitnou tváří v tvář školní realitě, na kterou je na katedře skvěle připravuje.

A moudro na závěr? Papír z UK je rozhodně fajn, ale také je to pro každého jen začátek. To ostatní už je pak jen a jen na nás. Škola dá impuls, škola dá podnět, to ostatní už ale i při sebevětší snaze dát nemůže. A jak říká na konci jedné ze svých prezentací dr. Brdička: "Za své vzdělávání odpovídá v konečném důsledku každý člověk sám".

A nemohu končit bez citátu... Sice jsem ho již několikrát použil, ale vzhledem k tomu, že je můj, tak si to mohu dovolit :)

Rozhodně ještě neučím úplně správně.

Díky výše uvedeným pedagogům z UK, PEPOUŠům a dalším lidem ve svém PLE už snad neučím úplně špatně.