PEPOUŠovo vlnobití aneb od šplouchání v tůňce po oceán

Vydal jsem se na cestu...

V září loňského roku jsem se vydal na dost nelehkou a místy trnitou cestu, kterou je studium na UK v Praze. Asi jako většina z nás, kdo učíme na základních a středních školách bez magisterského titulu, jsem si těch deset let, co se o tom neustále mluví, nechtěl připustit, že to potká i mě. Koneckonců, jedna z klíčových kompetencí, kterou žákům předkládáme, je kompetence k učení. Možná by tedy měl člověk začít přirozeně u sebe. Po absolvování oboru Specializace v pedagogice na ZČU, kde se tříleté bakalářské studium skládalo převážně z psychologie, sociologie, bohužel jen velmi okrajově z didaktiky a dokonce jen ve dvou případech jsme využili ICT ve výuce, jsem po přijímacích zkouškách na UK hleděl k oboru Informatika s jistou nadějí. Samozřejmě musím objektivně dodat, že to nebyla chyba ZČU, ale chyba mé neinformovanosti o předmětech a složení mnou vybraného oboru.

Objevení tůňky...

Tento článek si neklade za cíl pět ódy na UK, ale má být o potřebě sdílení a nutnosti sebevzdělávání. Jak ale později zjistíte, ono to s tím souvisí. Zapsal jsem si totiž volitelný předmět Vzdělávání učitele v 21. století a Počítač ve výuce u dr. Brdičky. Po prvních pár lekcích mně bylo jasné, že jsem konečně nalezl tůňku, ve které mohu najít nejeden nápad a inspiraci, a že jsem také našel to, v co jsem na počátku doufal...

Potůčky a řeky...

Téměř z každé tůňky vytéká nějaký potůček. Z té, kterou jsem objevil já na počátku října, ale začala proudit rovnou řeka. Na jedné z lekcí se dr. Brdička zmínil o komunitě učitelů, kterým přijde naprosto přirozené se o své znalosti a zkušenosti podělit s ostatními. Dost dobře jsem tehdy nechápal, proč to jen proboha dělají. Proč tráví víkendy, večery, teď už vím díky Letní školce, že dokonce i prázdniny, něčím, co pak dají jen tak k dispozici ostatním. Zatím jsem se setkával většinou s učiteli, kteří sice plavat umějí, příjemnější jsou ale pro ně nohy pěkně v suchu v loďce a vůbec nejlepší, když ještě pádlem plácá někdo jiný... Také já jsem mezi ně patřil a nevytýkám to ani ostatním, protože, podobně jako já, se jistě snažili učit nejlépe, jak jen to bylo v jejich silách. Jen si prostě neuvědomili, že je skutečně 21. století, a vzdělávání, myšleno především jeho forma, se chtě nechtě prostě mění a vyvíjí.

Na dalších z lekcí se dr. Brdička také zmínil o eTwinningu, což mělo podobný účinek jako zmínka o PEPOUŠovi, ale to by bylo na samostatný článek...

Konečně moře...

Konečně jsem koncem listopadu doplul tam, kam jsem si přál a otevřelo se přede mnou skutečné moře. Moře plné informací, nápadů... Aby se člověk v tomto moři neztratil nebo dokonce neutopil, potřebuje někoho zkušeného, někoho, kdo udrží člověka na hladině. Pro mě se tím průvodcem stal PEPOUŠ. Když jsem z úst dr. Brdičky slyšel prvně toto jméno, lehce jsem se pousmál a snad i ze zvědavosti jsem se zúčastnil jednoho z pondělních Vlnobití. Sice nevím vlastně dodnes proč zrovna Vlnobití, ale v mém případě je tento název více než příznačný. Prvních pár návštěv rozpoutalo velkou bouři v klidných vodách mých letitých tématických plánů. Při první návštěvě jsem měl obrovský problém cokoli napsat. Cítil jsem k těmto lidem obrovský respekt a nechtěl jsem psát o plotici, když ode mě zřejmě čekají minimálně plejtváka. První dvě Vlnobití se mnou tehdy velmi zacloumala a já tušil, že jsem blízko pomyslného majáku a že takovýto způsob sebevzdělávání může být přínosem pro mě, ale především pro mé žáky.

Každé Vlnobití je tématické, které se vybírá veřejným hlasováním ze čtyř navržených témat. Téma, které skončí v hlasování druhé, se automaticky nominuje do dalšího týdne. I po skončení Vlnobití je dále možné pokládat otázky a komentovat jednotlivé příspěvky. Díky Vlnobití jsem potkal kolegy, se kterými nyní mohu své nápady, problémy a dotazy konzultovat téměř kdykoli. A to nejen u nás, ale i na Slovensku, což někdy skýtá zase úplně jiný úhel pohledu.

Po zkušenosti z nejrůznějších diskuzí a fór, kde se víceméně soutěží v tom, kdo koho nejvíce urazí a ztrapní, se mně nechtělo psát díky zmíněnému respektu ani zde. Možná i to může být důvod, proč i po třech letech se v těchto diskuzích objevují převážně stále stejné tváře. I když bylo zpočátku dost mých příspěvků zcela mimo mísu, jak bývá u mě dobrým zvykem, mohu všechny ujistit, že nic z toho se nekonalo. Ani ztrapnění, ani urážky, jen velmi příjemně strávená pondělní hodinka s neskutečně příjemnými lidmi. 

Na začátku článku jsem zmínil, že nechápu proč vlastně svoji práci veřejně sdílí, bez nároku jakékoli odměny. Je to prostě proto, že je to baví. Mají dobrý pocit, pokud jejich práce někomu pomůže, mají dobrý pocit, když dostanou pozitivní zpětnou vazbu. Dalším důvodem je také to, že správný PEPOUŠ se neustále učí a je až s podivem, jak na první pohled triviální poznámka či myšlenka, může obohatit i je samotné. Někdy laický a neposkvrněný pohled na věc může být skutečně přínosem i pro zkušeného učitele. Jako příklad vždy uvádím skladatele s klasickým hudebním vzděláním, který ví, že v tónině C dur nemá molový akord f moll co dělat a tak ho tam nikdy nedá. Ale zkusili jste si ho tam někdy zahrát? Je to nádhera! A co teprve čmelák, který chudák ani neví, že jeho malá křídla vyvinou pouze 30% vztlak. Neví, neřeší, a proto létá. O to větší pak můžeme mít také radost, když zjistíme, že díky naší odvaze přispějeme k obohacení vyučování našich kolegů a jejich žáků. A nemusím snad ani dodávat, jak silně vás to motivuje a dodává energii.

Plavba oceánem...

Každý, kdo se někdy plavil sám oceánem, asi ví, že je to těžké a namáhavé. Totéž platí i o dnešním vzdělávání. Díky informačním technologiím se nám otevírají nekonečné možnosti jak vzdělávání obohatit, zpestřit a především zdokonalit. Pro jednoho člověka je toho však příliš. Pokud tedy chcete proplouvat sami, většinou je taková plavba velmi zdlouhavá a neefektivní. Nejsme už také zdaleka vázáni učebnicemi, ze kterých předáváme jednosměrně informace žákům, ale díky IT můžeme podporovat jejich přirozenou touhu po objevování všeho nového a přirozenou potřebu tvořit. 

Nejednou jsem si pomyslil, že nebudu psát něco, co už dávno jistě znají. Ano, určitě znají, jak i nepatrnou a na první pohled bezvýznamnou myšlenku rozvést, zdokonalit a použít. Ale i ten nepatrný náznak čehokoli se může přeměnit v zajímavou aktivitu, jakou jsou například virtuální prohlídky. 

Při Vlnobití jsou zmiňovány také nejrůznější aplikace, což mně pomáhá při jejich filtrování. Mohu se soustředit jen na aplikace vyzkoušené, ke kterým je nejednou uvedena i jejich metodika a nápady pro použití. Jen si vzpomeňte na píseň z filmu Císařův pekař: "Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!" I když jsem zatím jen PEPOUŠek, rozhodně se již nebojím podělit se o své zkušenosti, úspěchy, ale i případné neúspěchy, protože i to je zkušenost a může tím pomoct ostatním.
A abyste nemuseli vše dlouho hledat, připravil jsem pro vás web UNASVESKOLE.EU, kde najdete vše potřebné.

Tvor jménem PEPOUŠ aneb PEdagog POstižený Učitelským Šílenstvím...

Kdo je PEPOUŠ? Každý učitel, který má nápady a nebojí se zkoušet nové věci; je ochoten podělit se o své zkušenosti; s nadšením zapojuje moderní technologie do výuky; preferuje smysluplné učení.

Přístav...

Závěrem bych tedy všechny rád pozval na pondělní osmou hodinu večerní, kdy budou od září opět probíhat další Vlnobití a nebojte se na cokoli zeptat. PEPOUŠ je totiž tvor od přírody za každých okolností velmi milý ;)

Netvrdím, že již učím naprosto skvěle. Tvrdím jen, že díky PEPOUŠovi neučím naprosto špatně...