čtvrtek 1. května 2014

Průměrný učitel vypráví, dobrý vysvětluje, výborný ukazuje a nejlepší inspiruje... Ale jak na to???

Napsání článku na toto téma se zdálo být na první pohled velmi jednoduché. Možná i proto, že esej není vědecká práce s hlubokým obsahem, ale jedná se spíše o takové zamyšlení nad sebou samým a svojí prací. Při přípravě osnovy jsem ale záhy zjistil, že ono to zas tak úplně snadné nebude. Především proto, že v tomto článku musím reflektovat svůj styl učení a je starou pravdou, že vždy se snáz a objektivněji hodnotí výkony druhého, než sebe sama. Jak ale píši v závěru, sebereflexe by měla být základem každého učitele. Výběrem tohoto tématu tedy nastavím zrcadlo své pedagogické praxi a pokusím se shrnout své dvacetileté učitelské působení.


Rozhodně jsem nepatřil mezi ty, kteří již od školky věděli, že budou učitelé. Měl jsem stejná přání jako většina kluků, od popelářů po kosmonauty. V šesté třídě jsem byl rodiči přihlášen na hudební obor do ZUŠ. A tehdy se to možná přihodilo. Měl jsem totiž obrovské štěstí na svého učitele. Byl jím vynikající saxofonista a hudební skladatel Jaroslav Kohout. Ač sám saxofonista, dokázal mě zasvětit do tajů nejen kytary, ale hudby jako celku. A právě toto možná vidím jako velmi zásadní. Znám velmi mnoho kolegů muzikantů, kteří zahrají na svůj nástroj o několik tříd lépe než já. Dělá je to ale automaticky lepšími muzikanty? Jistě, že ne! Když jsem po šesti letech úspěšně absolvoval Konzervatoř v Plzni, sice jsem zahrál jakékoli stupnice v neuvěřitelných tempech, ale zahrát písničku u táboráku? Nepřekonatelný problém. Kdejaký potulný tramp mě bez problémů trumfl. A už tehdy jsem si řekl, že děti budu učit v rámci svých možností a schopností tak, aby byly schopné uplatnit se, s mírnou nadsázkou, téměř všude. A pokud možno, bez ohledu na to, jakého oboru se to týká…

Tento krátký úvod je důležitý pro pochopení dalších řádků. Tehdy, ve dvaceti letech, jsem pochopil, že člověk, aby se uplatnil v naší současné společnosti, by měl být ze školy vybaven co možná nejkomplexněji. Začal jsem učit v hudební škole a teprve tam jsem si poprvé uvědomil, že je to práce, které se chci plně věnovat. Práce v hudební škole je specifická především stylem výuky. Až na výjimky typu komorní hry či sborového zpěvu, probíhá zásadně v interakci jeden učitel × jeden žák. Pokud na světě existuje místo, kde se v praxi naučit individuálnímu přístupu k žákovi, respektování jeho momentálních potřeb, přizpůsobení tempa výuky atd., tak je to právě hudební škola.

Před osmi lety mě ale oslovila paní ředitelka základní školy, zda bych dočasně nezaskočil za odcházející učitelku informatiky. Pro zdejší školu jsem již delší čas zajišťoval IT služby a tak obor ani prostředí pro mě nebylo neznámé. Po tolika letech v hudební škole jsem s určitou dávkou sebevědomí předstoupil před třídu plnou pubertálních žáků. Během první vyučovací hodiny jsem ale zjistil, že moje sebevědomí vzalo za své a jednak, že styl výuky na ZUŠ a na ZŠ je diametrálně rozdílný. To samé se pochopitelně týkalo i mé prázdninové přípravy. První rok jsem tedy při výuce využíval improvizaci snad častěji než při muzicírování. Ale i zde je patrné propojení mezi hudbou a učením na základní škole. Kantor při vyučování, kdy jakýkoli žák může být díky internetu neustále „chytřejší“ než učitel, vlastně improvizuje téměř neustále. I při sebelépe připravené hodině se málokdy stane, že vše běží přesně tak, jak si učitel naplánuje. Vždy musí čelit otázkám ať už od opravdových zvědavců, či otázkám, které mají jediný cíl a tím je zahnání učitele do kouta, v ideálním případě ještě s co největším jeho ztrapněním.

Pokud má ale učitel zvládnout svůj předmět a svěřenou třídu, nevystačí pouze s uměním improvizace. Aby měl pro improvizaci prostor, musí být učitel důsledný v přípravě, musí mít zájem nejen o předmět, ale také o žáka. A teď se dostávám k tomu zásadnímu.

Jak tedy zajistit, aby učitel takovým byl? Jednoduše. Většinou pro začátek postačí, aby ho tato profese bavila. Připouštím, že tato rada nezní příliš vědecky, ale skrývá se v tom mnoho, velmi mnoho, možná že i vše podstatné. Pokud nás něco baví, ať už je to cokoli, děláme to s nasazením, rádi a druhá strana toto velmi rychle vycítí a samozřejmě také ocení. Učitel, který se do školy těší, je učitel, na kterého se těší také žáci, kolegové i rodiče. Pohodovou školu ale nedělají pohodovou jen učitel a žák. Je to vždy souhrn veškerých faktorů objevujících se ve škole. Ředitelem počínaje, pokračujíc jídelnou a konče například technickými pracovníky. Učitel by si měl také uvědomit, že je pro žáka vzorem nejen ve vztahu k vyučovanému předmětu. Dále by si měl uvědomit, s jakou věkovou kategorií si rozumí. To vidím jako velmi podstatné. Osobně mám léty ověřené, že pro mě je ideální skupina žáků 5. - 9. tříd. Naopak výuku v prvních a druhých třídách, při případném zaskakování za nepřítomného učitele, protrpím a pochopitelně děti trpí se mnou. Neměl by přehlížet ani počáteční známky vyhoření. Znám osobně několik takových pedagogů a je to opravdové neštěstí pro žáky, kolegy a vlastně celé jeho okolí.

Ale zpět k učiteli samotnému. Asi každý učitel teoreticky ví, jakým by měl být. Ale je tomu tak i ve školní realitě? Pojďme si zkusit některé zásadní učitelovi vlastnosti vypsat.


  • sebekontrola
  • sebejistota
  • odborná kompetence a zdatnost
  • schopnost řídit činnost skupiny
  • smysl pro čestnou hru
  • umění přiznat omyl
  • spisovná mluva
  • adekvátní slovník
  • zřetelná výslovnost
  • aktivní zapojování žáků do učebního procesu
  • ovládání strategie vyučování
  • odolnost vůči stresům školního prostředí
  • efektivní komunikace a spolupráce s rodiči
  • flexibilita a tvořivost v práci
  • spolupráce a kolegialita ve svém profesním prostředí
  • směřování dětí k samostatnosti
  • rozvíjení jejich schopností
  • podpora zájmu o kreativitu
  • motivace k učení

Ústředním pilířem jeho práce by však měla být především sebereflexe. Ta by ale neměla probíhat večer u kávy, kdy si poklepu na rameno a pochválím se, jak se mně to dnes povedlo a jak byli žáci nadšeni. Může jít v mnoha případech jen o čistě subjektivní pocit. Velmi se mně osvědčily formulářové dotazníky GOOGLE DOCS, kde žáci odpovídají on-line a získám tak ihned relevantní výsledky buď jako reakci na odučenou hodinu nebo nějaký větší celek. Jeden takový dotazník přikládám jako přílohu.

Musím zde závěrem zmínit nejen sebereflexi, ale také sebevzdělávání. V současnosti je velmi aktuální téma doplnění vzdělání učitelů (zákon č. 198/2012 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Patřil jsem do skupiny učitelů, která tohoto požadovaného vzdělání nedosahovala. Přiznávám, že jsem to považoval pouze za další výmysl našich představitelů. Vždyť přeci po dvaceti letech praxe už vše umím a znám, ne? Po zkušenostech z jiné vysoké školy, kde jsem studoval v bakalářském oboru, jsem měl navíc důvod se domnívat, že další studium mně opravdu nic nového nepřinese a nikam neposune.

Jsem velmi rád, že jsem se v tomto ohledu zcela mýlil a studium na UK zatím probíhá dle mých představ a je pro mě (a především pro mé žáky) obrovským přínosem a obohacením mé praxe. Ale to by bylo na další esej a úplně jiné hodnocení.

A na úplný závěr ještě dva citáty:
Průměrný učitel vypráví, dobrý vysvětluje, výborný ukazuje a nejlepší inspiruje“.
Charles Farrar Browne

Intuitivní mysl je posvátný dar, racionální mysl je věrný sluha. Stvořili jsme společnost, jež ctí sluhu a zapomněla na dar.
Albert Einstein

Ani zdaleka ještě nevím, jak učit úplně správně.
Díky PEPOUŠům snad alespoň tuším, jak neučit úplně špatně.
Miloslav Khas

Žádné komentáře:

Okomentovat