čtvrtek 27. února 2014

Jak jsem rodil...

Učím na základní škole, na základní umělecké škole, odpoledne prodávám v krámku a každý víkend někde někomu vyhrávám… O zážitky tedy opravdu není nouze. Jeden byl však opravdu s přehledem nejsilnější. A to, manželky porod. 
Vše začalo na Silvestra roku 2006. Řekl jsem si, dům jsem postavil, strom zasadil, tak teď ještě toho syna. Teď bych s dovolením detaily raději vynechal a skočil až o 14 dní dále.
         Do zimního rána mě probudil manželky jásot. Připomínalo to přinejmenším vítězství ve sportce, nebo výkřik jihoamerického televizního komentátora při vstřelení gólu na fotbalovém utkání. Vyběhl jsem z postele a Lucka před sebou mávala čímsi, co připomínalo teploměr. Rozespale jsem zamumlal: „Proč tady ječíš kvůli horečce?“ Po nasazení brýlí bylo jasno. Diagnóza nebyla ani chřipka, ani jiná zákeřná choroba. Na testeru zářily dvě čárky. Od té chvíle začala mohutná příprava.
         První úkol, co jsem pochopitelně musel jako budoucí táta udělat, bylo sehnat velkou oranžovou tatru. Byl to sice nadlidský úkol, ale podařilo se mi ji sehnat hned první den, což mě ujistilo o tom, že jsem na roli otce dokonale připraven, a předurčilo, zda to bude kluk, nebo holka.
         Pak už to vše vzalo pekelný spád. Při první návštěvě ultrazvuku nám lékař při zhlédnutí naprosto nesmyslných, pohybujících se černobílých stínů a šmouh oznámil, že je vše v pořádku. Při druhé návštěvě už nám pan doktor nemusel říkat vůbec nic. I já jsem podle určitých znaků okamžitě poznal, že mohu do prázdné kolonky vedle domu a stromu zapsat - „syn“. Navíc při natočení z profilu jsem poznal i typicky rostlý „khásovský nos“, což mě pochopitelně potěšilo a uklidnilo zároveň.
Devět měsíců uplynulo jako voda a začala příprava poslední. Vzhledem k tomu, že o sobě vím, jaký jsem zmatkař, vzal jsem přípravu vážně a hltal jsem všechny dostupné informace, jak ohledně příprav před porodem, tak i samotného porodu. Také s přihlédnutím k tomu, že otázku mé přítomnosti na porodním sále za mě vyřešila manželka strohou větou: „Buď tam budeš se mnou, nebo Ti to porodím doma,“ studoval jsem raději samotný porod i vizuálně s pomocí serveru youtube.com. Nutno říci, že jsem po těch pár dnech mohl z fleku zastávat funkci porodního asistenta, protože o porodu jsem věděl možná více než kdejaký kvalifikovaný porodník. Díky nastudovaným materiálům jsem věděl, že nejdůležitější, až to přijde, bude zachovat klid a chladnou hlavu. A to jsem také 6. října v půl deváté ráno dodržel.
Lucka mě poklepala na rameno a zašeptala: „Milane, mám nějaký divný tlaky, co myslíš?“ Díky mému studiu jsem věděl, že pokud se kontrakce neobjevuje v intervalech 5 minut a kratších, nebo neodtekla-li plodová voda, není důvodu se vzrušovat, a odbyl jsem ji s odkazem na složení včerejší večeře. Po hodině jsem byl vzbuzen podruhé, ale to už mně stačil pouhý pohled beze slov. Nic neříkaje jsem naložil věci a vyrazili jsme směr Domažlická nemocnice. Na příjmu jsem oznámil, že jdu asi rodit, což sestřičku při pohledu na moje zakulacené bříško lehce rozhodilo.
Lucka, jako správná holka ze vsi, byla rozhodnutá nepoužít žádné výdobytky moderní doby, jako je pohupování na míči, teplá sprcha, teplá koupel nebo dokonce snad epidurál.
Jenomže… Po 8 hodinách pobytu v předporodní místnosti se Lucka koulela na míči, v napuštěné vaně a na sebe měla puštěnou teplou sprchu. Každý stah jsem prožíval stejně, jako kdyby byl můj. Vždy jsem se smál, když v televizi dýchali nervózní tatínkové vedle rodících maminek. Ten den jsem každou kontrakci prodýchal, jako kdybych právě proběhl cílem maratónského běhu, až jsem se prodýchal k samotnému porodu.
První můj problém nastal v okamžiku, když mě poslali převléci. Nevím, co tam do té doby chodilo za tatínky, ale protože jsem v komínku nenašel kalhoty a blůzku větší než „M“, začal jsem se vážně obávat, zda vůbec samotný porod stihnu. Po pár neúspěšných pokusech jsem nasoukal tělo XXL do velikosti M a vyrazil po chodbě na porodní sál. Vzhledem k velikosti prádla jsem po chodbě běžel utažený v nemocničních kalhotách a blůzce jako bych imitoval tučňáka těšícího se na svoji první koupel. Když jsem doklusal a vstoupil na sál, v naprosto obepnutém a elastickém oblečku připomínaje Vlastimila Harapese, vzbudil jsem lehký úsměv ve tvářích všech přítomných. To mně však v tu chvíli pranic nevadilo, protože jsem po deseti hodinách viděl úsměv konečně i ve tváři mojí Lucky. Paní doktorka mě požádala, abych se posadil u hlavy manželky. Chtěl jsem… Bohužel se touha sdílet narození mého syna ukázala o mnoho silnější než švy nemocničního oblečení, tak jsem raději postál.
V 16 hodin a 25 minut bylo hotovo. Držel jsem v náručí něco, co bylo děsně zapatlané a strašně to křičelo. Nějak mi pořád nedocházelo, že je to můj syn, můj Honzík.
Výchova dnes, díky mým zaměstnáním, spočívá, nutno podotknout - zaplať Pánbůh, na bedrech Lucky a já jsem doma od dělání a vymýšlení všelijakých skopičin, které většinou končí nějakým tím menším úrazem a velkým křikem. Slíbil jsem si, že ho samozřejmě nebudu nutit, aby stejně jako táta hrál na kytaru, či klavír, či klávesy, a že se za nic na světě nebudu chovat, jako by byl zrovna on nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější syn na celém světě.
No a co říci na závěr? Snad jen to, že je dnes Honzíkovi téměř sedm let, má svoji kytaru, klavír a klávesy a že dnes také s jistotou vím, že je zrovna on ten nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější dítě na celém světě a možná ještě dále…